Z cest po Norsku

S mojí ženou Míšou jsme měli výlet do Norska naplánovaný již delší dobu a jelikož ani jeden nejsme příznivci vysokých teplot a vřelého moře, přišlo nám léto k návštěvě takové destinace jako naprosto ideální. Ke svatbě jsme od kamaráda Ondry dostali zpáteční letenky, a tak jsme vyrazili.

Let na letiště Gardermoen v Oslu, kde jsme přistáli, trval necelé dvě hodiny. Zde jsme si půjčili auto, což nebyla nejlevnější záležitost. Norsko je ale země velice bohatá, a proto i drahá. Cena na 7 dní se pohybovala od 10 tis až do třeba 50. Záleželo na tom, jaké auto jste si vybrali. My zvolili tu nejnižší hranici a dostali jsme do opatrovnictví auto Wolksvagen Polo. Hned při vyzvednutí nás ale zamrzelo nelidské chování půjčovny. Auto jsme si měli vyzvednout v 10 hodin ráno a my přišli s předstihem v 9:30, aby se vše v pořádku vyřídilo. Oni nám ale bez upozornění automaticky naúčtovali den navíc kvůli 30 minutám. Všimli jsme si toho až při podepisování smlouvy. Po upozornění to bez problému změnil, takže na těchto praktikách asi firma vydělává. Některé nadnárodní korporace hold dávají přednost zisku před spokojenosti zákazníků.

Vyrazili jsme na cestu směr Stegastein, což byla první plánovaná zastávka našeho výletu. Stegastein je vyhlídková plošina nad obcí Aurland s výhledem na fjord Aurlandsfjorden, který nás očekával.

Norská krajina je úžasná, cesty v perfektním stavu. Ve většině případů jsou cesty kvůli zvěři oplocené, díky tomu jsme za celý týden viděli přejetého jen jednoho ježka. Lidé tu také dodržují rychlost a na běžných silnicích je povoleno 80 km/h. Mají tu mnohem lepší auta než u nás a nepotřebují si honit triko kdo je rychlejší a riskovat tak životy jiných. Kéž by takto přemýšleli i Češi. Nehodu jsme tu neviděli.
A jejich vřelý vztah k životnímu prostředí se projevuje i na silnicích, kdy se tady prohání velká spousta elektro aut značky Tesla.

Na dálnicích zde platí mýtné, ale my jeli celou cestu po okresních silnicích. Jak z důvodu finančního, tak hlavně proto, abychom toho co nejvíce viděli. Bylo se opravdu stále na co dívat. Lesnatou krajinu střídaly jezera, ale i skalnaté hory kde se pásly ovečky. Projeli jsme ohromnou spoustou tunelů. Norsko má také nejdelší tunel světa, který měří 24,5 km.

Cestu nám zpříjemňovalo skvělé norské rádio P13. Kdyby takové bylo u nás, neposlouchal bych nic jiného. Hráli napříč všemi žánry, přes Morcheebu, Clash, Rancid, Blink 182, Jimmy Eat World, Run DMC, Daft Punk, The xx,… Objevil jsem zde spoustu nových, pro mě dosud neznámých kapel.

Zhruba po šesti hodinách jsme dorazili do cílové destinace, vyhlídka Stegastein. Krásné místo s výhledem na fjord, nad romantickou vesničkou Aurland, kde jsme u jezera strávili noc s překrásným výhledem.

Úplná tma zde nastávala až okolo půlnoci a východ slunce byl již po čtvrté hodině ranní, takže jsme si délku dne užili do sytosti. V zimě se to ale otočí, a naopak tady trpí nedostatkem světla.
Hotelem nám po celý výlet bylo naše auto, protože ty ceny tu byly opravdu extrémní. Alespoň na náš rozpočet. Ceny v supermarketech jsou zde podobné těm našim, akorát jsme vše museli násobit třemi. Mnohdy byly ale mnohem vyšší. Třeba kilo ovoce stálo necelou stovku. Benzín stál 42,- Kč/l.

Druhý den ráno mě čekalo ohromné překvapení. Měl jsem narozeniny a kousek od místa, kde jsme měli zaparkováno bylo u jezera posezení, kde jsem měl nachystané dárečky. Krásně tenden začal!

Po snídani jsme vyrazili směrem Odda, odkud se šlape na Trolltungu, neboli Trolí jazyk. Nazývá se tak specificky tvarovaný skalní výčnělek na jihozápadě Norska.
Dorazili jsme do vesničky, odkud jsme si dle cedulí mysleli, že zde začíná výšlap na Trolltungu. Cesta měla tam i zpět trvat 10 – 12h a tak jsme okolo oběda vyrazili. Šli jsme stále do kopce, ale po zpevněné cestě. Žádný ukazatel na místo, kam jsme měli namířeno, a tak jsme z toho byli krapet nesví. Ale ta krajina byla tak krásná!

Stále jsme šlapali a po cestě nám zastavil v autě sympatický Nor, který nám nabídl, že nás sveze na parkoviště, odkud je oficiální začátek trasy. Šli jsme tedy 5 km navíc, bylo dost vedro a my už tak byli unavení, ač nás čekalo ještě 14 km tam a 14 zpět.

Terén byl dost náročný, ale zato různorodý. Chvíli strmé stoupání střídaly rovinky a sešlapy. Celou cestu se šlo v podstatě po kamenitém terénu. Osvěžit se zde dalo z horských potůčků anebo ledovcových jezírek, kde byla lahodná a krásně čistá voda.
Na místo jsme dorazili asi po pěti hodinách a celkem nás to vyčerpalo. Ale to, co jsme viděli, to byla úžasná odměna. Tohle místo obdivuji z cestovatelských fotek již několik let a bylo mým velkým snem se sem jednou podívat. A splnilo se mi to v den mých narozenin a po boku s ženou mého života. Lepší oslavu narozenin jsem si v žádném případě nemohl přát. Udělali jsme si fotku na výčnělku, pod kterým byla hloubka 700 m. Uffff. Zatím zde zemřela pouze jedna turistka a potom, co jsme viděli v jakých pózách se zde někteří fotí, nám to přišlo jako málo.

Cesta zpět ubíhala mnohem rychleji, ale na parkovišti už jsme byli úplně vyčerpaní. Bylo deset večer a my doufali, že někoho stopneme. Podařilo se a hodná norská rodinka nás hodila na naše parkoviště. Ten večer jsme si před usnutím nedokázali dojít ani na záchod, jak nás bolely nohy a dostali jsme snad svalovou horečku.

Další den pršelo, což nám nevadilo, protože jsme se přesouvali směrem na jih. Po cestě jsme zastavovali u vodopádů, jezírek a místních supermarketů. Následující den jsme měli v plánu jít na Preikestolen. Tato skalní „kazatelna“ se dá považovat za symbol Norska a měří 25×25 m. Přespali jsme na parkovišti a ráno vyrazili. Terén byl daleko pohodovější, ale bylo tu přeturistováno, jako na václaváku 😊 Na vrcholku se lidé opět fotí v nebezpečných polohách a stejně jako na Trolltunze tu zahynul jeden turista.

Večer jsme zaparkovali u jezera a ráno si dali k snídani čerstvé borůvky z lesa. Po snídani jsme vyrazili na cestu směr Sola, kde jsme chtěli strávit teplý a slunečný den na pláži u moře. Bylo krásně čisté, ale ledové. Ovšem otužilí místňáci se zde bez problémů koupali. Nás tyhle radovánky moc dlouho nebaví, a tak jsme po pár hodinách vyrazili opět na cestu.

Dny se krátily a jedním z dalších hlavních cílů naší cesty byl Kjeragbolten.
Údajně se řadí k z nejriskantnějším místům světa. Cesta sem byla náročná, velkou část cesty jsme se museli přidržovat řetězů, ale nebyla tak dlouhá. Zvládli jsme to i v teplákách a ošoupaných vanskách. Místo to bylo krásné, překrásné, boží, ale na fotku na kameni jsme si netroufli. Kvůli fotce na něj musíte skočit z jiného kamene a pod vámi je hloubka 984 m. Jen při té představě mi bylo těžko. Měl jsem vnitřní hlasy, které mi říkaly, že pokud tam půjdu, spadnu. A tak jsme si udělali fotky bez nás. Jinak je zde velice populární base jumping a hodně těchto sportovců, stejně jako horolezců zde přišli o život.

Výlet se nám pomalu krátil a na tuhle krásnou zemi budeme ještě dlouho vzpomínat. Jsem hrozně vděčný, že jsem mohl vidět další krásnou část naší Země, jednu z nejhezčích. Za týden jsme ujeli přes 1600 km a viděli jsme vše, co jsme chtěli. Stálo to zato!

Více fotek ZDE 

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *