Má cesta k soucitnému životu Ⓥ

Má cesta k rostlinné stravě byla zdlouhavá, ale jsem moc rád, že jsem k ní v téhle společnosti vůbec dospěl. K dnešnímu dni jsem pátým rokem vegan, a předtím jsem byl s mírnými peripetiemi zhruba jedenáct let vegetarián. A bylo to jedno z nejlepších životních rozhodnutí, které jsem dosud udělal.

Veganství pro mě znamená soucitný životní styl, v kterém odmítám konzumaci zvířat, živočišných produktů a výrobků. Z etických důvodů se živím pouze rostlinnou stravou, která je k životu naprosto plnohodnotná. Celé to vnímám jako cestu k šťastnějšímu a spokojenějšímu životu nejen osobnímu, ale také celé společnosti.

Můj důvod tohoto rozhodnutí byl velice prostý. Každý už ví, že zvířata cítí jako my, a proto nesouhlasím a nechci být součástí jejich využívání a zabíjením kvůli potravě a našim potřebám. Je rok 2018, máme všechny vymoženosti světa, ale stále nechápu, jak tvor s takovou inteligencí, jako je člověk, neustále páchá taková zvěrstva.

Jsem ale přesvědčen, že tohle utrpení zvířat jednou skončí. Stejně jako je pro nás neuvěřitelné uvěřit tomu, že kdysi bylo otroctví, koncentrační tábory, bude jen otázkou času kdy skončí velkochovy a zneužívání zvířat.

Jak jsem se dostal k vegetariánství a později veganství.

Již od dětství jsem měl vřelý vztah ke zvířatům, ale vůbec jsem si neuvědomoval, odkud pochází maso na mém talíři. Ani jsem se nad tím nezamyslel, bral jsem to zkrátka jako fakt. A mohla za to výchova. Již od školky nám namlouvali, že prasátko je na světě díky masu, a slouží pro potřeby člověka. Říkali, že když ho nebudeme jíst, budeme slabí a nemocní. A ta kráva, mléko dává, a když ho nebudeme pít, nevyrosteme a budeme mít slabé kosti. Bylo nám to cpáno do hlavy ze všech stran a my neměli možnost udělat si vlastní názor. V podstatě v každém slabikáři, říkadlech, či pohádkách je hospodářské zvíře pouze produktem k užitku, a tak jsem to chápal i já.
A tak jako většina malých dětí, ale i dospělých, jsem se s touto všeobecnou „pravdou“ až do věku zhruba 16 let ztotožnil. Do té doby jsem byl velkým labužníkem a maso i mléčné výrobky jsem jedl opravdu ve velkém, a nedokázal si představit bez nich žít. Vegetariánství pro mě bylo cizí slovo, a kdo tento životní styl náhodou vyznával, byl mým okolím označen za divňáka.

Ale na střední se to začalo lámat. Chodil jsem na školu se zaměřením na ochranu životního prostředí, a mí kamarádi, s kterými jsem se v tu dobu stýkal, byli skoro všichni vegetariáni nebo vegani. Byli jsme rebelové, a bojovali jsme za svobodu. Jak bychom ale mohli chtít po někom svobodu, když ji sami někomu bereme? Najednou mi to všechno začalo dávat větší smysl a pomalu se ze mě stával vegetarián.

Zhruba od sedmnácti let jsem byl vegetarián, jedl jsem tedy vše kromě masa a masných výrobků. Živočišných výrobků jako sýry, mléko a vejce jsem se vzdát nechtěl. Měl jsem i pochybnosti o tom, zda je to opravdu zdravotně nezávadné. Když jsem ale viděl mé kamarády kulturisty, kteří takto žili již několik let, byl jsem zmatený. O veganství jsem byl díky nim celkem dobře seznámený, ale pravda byla spíš taková, že jsem se bál přijít o tyto potraviny. Stačilo ale pootevřít oči o něco víc, abych spatřil pozadí mléčného a vaječného průmyslu, který je ve velkochovech brutální!

V pozdějším věku jsem byl díky částečnému tlaku rodiny a nejbližších donucen zařadit do svého jídelníčku ryby a rybí produkty. Než se ve mně něco zlomilo.

Byli jsme navštívit známého, který měl uprostřed lesů dva krásné rybníky a v nich nasazené chovné pstruhy. Dostal jsem možnost si po dlouhé době zarybařit, což jsem s nadšením přijal. Jelikož to byl malý rybník a hodně ryb, tahal jsem jednoho pstruha za druhým. Pak jsme se rozhodli, že si některé z nich upečeme k večeři. „Přeci jen jsou z hezkého prostředí a je o ně krásně postaráno“, utěšoval jsem se. Jednoho jsem snědl, ale vůbec ne s chutí. Najednou se mě to všechno hrozně dotklo. Já jsem byl ten, kdo byl zodpovědný za jejich smrt. Nedojedl jsem, celou noc nemohl spát, a ráno vstával s pocitem viny.

Tím dnem jsem se rozhodl, že začnu žít s respektem ke všem živým tvorům, a budu se živit pouze rostlinnou stravou. Hrozně se mi ulevilo, jako by ze mě spadla nějaká zátěž, kterou jsem v sobě celý život nosil. Bylo to vše tak silné, že mě ze dne na den opustily veškeré chutě na živočišné produkty.

Důvod tohoto rozhodnutí byl tedy etický. Nemohl jsem již dovolit, aby kvůli mým chutím umírala zvířata, která nemají možnost se bránit. Je to pro mě ta nejvyšší formy sobectví, s kterou jsem se ve svém dosavadním životě setkal. Tím, že nepřijímám žádné živočišné produkty, jsem se duševně osvobodil, cítím se jako lepší člověk bez odpovědnosti za smrt druhých.

Vůbec, ale vůbec se nedivím tomu, že jsou na světě války, vraždy a pácháno násilí, které člověk způsobuje. Dokud bude totiž pácháno násilí na zvířatech, nikdy neskončí násilí na lidech.
Člověk se stále vyvíjí a já pevně věřím, že se jednou dostaneme do bodu, kdy pro nás budou všechna zvířata na stejné úrovni jako člověk.

PROSÍM.

Poprava v přímém přenosu událostí roku

Je pozdě v noci a nemohu usnout, potřebuji se totiž vypsat z momentálních pocitů, kterých jsem plný…

Dnešní čekání na autobus jsem si krátil čtením pozvánek na různé kulturní akce. Zaujala mne však jedna s názvem Máslovický Masopust, která se koná již tuhle sobotu. Při čtení pozvánky jsem si připadal jako bych se ocitl v hodně dávné době, kterou dnešní lidé už ani nepamatují. Občas si totiž lítám ve vlastním vesmíru, kde je tento náš svět už dávno minulostí. Ale to, jakou formou se dokáží lidé bavit i v 21. století mě dost překvapilo. Dnes přeci už každé malé dítě ví, že zvíře je bytost, která cítí, má pocity a chce žít. Že tu není pro člověka. Ale bohužel, „vítej zpět v hororu Lukáši, člověk k tomu stále nedospěl a zapomněl se někde v pravěku. Tradice se přeci mají dodržovat!“
A tak bude jednou z hlavních událostí roku poprava živé, cítící bytosti, a poté soutěž, kdo jí víc sní.

Hlavní body programu jsou následující. Od 10:45 proběhne vesnická zabijačka. Nedokázal jsem si představit, že by opravdu někoho mohla nalákat pozvánka na veřejné zabíjení zvířete, ale opak je pravdou. Zjistil jsem, že od určitého roku je to na veřejnosti zakázané, a tak bude určitě spousta lidí lačných po smrti v přímém přenosu zklamaných klamavou reklamou. Našel jsem fotky z minulých ročníků a zvíře přivezou již mrtvé, zabité!

Vážně vám přijde v pořádku někoho dobrovolně, v podstatě s potěchou zabít a pak na to zvát své obyvatele? To opravdu nikomu nedochází, že není rozdíl mezi inteligentním prasetem a třeba vašim milovaným psem či kočkou? Cítí úplně stejně! Cítí jako my, jsou to živé duše. Nejsou to věci ani předměty. Milují, radují se, trpí…

Zabitého tvora, který ještě před chvílí dýchal nejprve hodí do kádí, kde ho spaří vařící vodou. Na tohle vše už samozřejmě kouká celá ves, včetně rodin s malými dětmi. Výchova, v které je smrt běžnou praxí. Následuje pověšení za háky, kdy ubohý tvor visí hlavou dolů, podřežou mu hrdlo, aby vykrvácelo a následně ho celého rozříznou, vykuchají vnitřnosti, a jeho vlastní střeva naplní rozemletým tělem a připraví k snědku.
V tuto chvíli je sobotní oběť ještě stále naživu a neví, co ho čeká. A já tady sedím, ťukám do klávesnice, a tak rád bych mu nějak pomohl 🙁

Po aktu veřejné popravy pokračuje program další pikantní zábavou. V 11:15 odstartuje soutěž v nenasytném pojídání oběti.

Kdybych byl návštěvníkem z vesmíru, jak si poslední dobou opravdu připadám, nestačil bych se divit a vůbec bych nechápal, co jsme my lidé zač. Nadřazujeme se nad ostatní živočichy, zavíráme je do klecí, střílíme je, děláme na nich pokusy, ale také kácíme stromy, ničíme krajinu, moře, ovzduší. Dlouho jsme byli zvyklí dívat se na zvířata jako věci, předměty, nástroje, zboží nebo zdroje surovin. Proto je chováme a porážíme pro jídlo, srst, kůži. Považujeme ostatní živočichy za pouhé prostředky k uspokojení našich potřeb. Byli jsme tak vychováni, ale já stále věřím, že se tohle brzy změní a naše děti už budou jiné, soucitné. Před desítkami let byly běžné veřejné popravy lidí, publikum to milovalo, dnes se to děje se zvířaty, a já doufám, že v tom posledním kroku už si budou všichni rovni.

L.

Knihy, které jsem přečetl za minulý rok

Nikdy jsem nebyl zvlášť vášnivý čtenář, a spíš jsem poslouchal hudbu a na knihy neměl čas. Minulý rok se to ale zlomilo, a já začal číst víc a víc. Věřte nebo ne, i v této zrychlené době si člověk dokáže udělat čas na čtení. Čtení vzdělává, zlepšuje slovní zásobu a celkový rozhled. Čím víc čtu, tím lépe se mi píše.

Zde jsou knihy, které jsem přečetl za minulý rok.

1) Medvědín – F. Backman
2) Ukaž, co děláš – A. Kleon
3) Kraď jako umělec – A. Kleon
4) Co by můj syn měl vědět o světě – F. Backman
5) Vegetariánka – H. Kang
6) Sněhulák – J. Nesbo
7) Smutek andělů – J. K. Stefansson
8) Franz Kafka – Člověk naší doby – R. Malý
9) Skála – P. May
10) Nejsem tu moc často? – H. Rollins
11) 1Q84 Kniha 3 – H. Murakami
12) Proč jste tak hloupí, nemocní a bez peněz – R. Gage
13) Desetidenní očista těla – P. Glickman
14) Justýnka a asistenční jednorožec – K. Maďarková
15) Citový život zvířat – P. Wohlleben
16) Spisovatel jako povolání – H. Murakami
17) Tajný život stromů – P. Wohlleben
18) Únava materiálu – M. Šindelka
19) 1Q84 Kniha 1 a 2 – H. Murakami
20) Poutník – P. Coelho
21) Lži na pohovce – I. D. Yalom
22) Najděte si svého marťana – M. Herman
23) Veronika se rozhodla zemřít – P. Coelho
24) Koučování – J. Whitmore
25) Poprask v sýrové uličce – R. Fulghum
26) Muž, který sázel stromy – J. Giono
27) Babička pozdravuje a omlouvá se – F. Backman


Žij své sny, rekapitulace 2017

Za dva dny je poslední den letošního roku a já jsem se rozhodl jej zrekapitulovat.
Ač příchod nového roku nijak neslavím a tento den ve mě vyvolává spíš nepříjemné pocity, těším se na to, co nám ten nový přinese.
1. ledna si vždy připadám jak na pomyslné startovní čáře, kdy hra může začít.  A já vím, že je jen na mě, zda dojdu k cíli, který si vytyčím.

Co jsem tedy v roce 2017 zažil já? Za prvé mám pocit, že hrozně rychle utekl, a že se toho moc neudálo. Ale po jeho souhrnu jsem byl překvapený, kolik se toho stalo. Budu rád, když mi do komentáře nebo emailu napíšete, co zajímavého se za tento rok událo ve vašich životech. Moc rád si přečtu váš příběh.

Začátek roku byl pozvolný, myšlenek v hlavě sice dost, ale chtěl jsem život chvíli nechat plynout bez určitých plánů.
Stále jsem se vzpamatovával z vydání mé knihy Cesta, která pro mě byla dost psychicky náročná. Jsem hrozně rád, že se vám líbí, a že je na světě už její druhé vydání. Děkuji!
Z pauzy, kterou jsme vyhlásili s naší kapelou Pipes and Pints jsem byl dost špatný, najednou jsem měl pocit prázdnoty. Žádné zkoušky, žádné festivaly, žádné plány s kapelou? Na druhou jsem měl po 10 letech v létě minimum koncertů, a víc času pro sebe. Bylo to fajn, ale koncerty mi opravdu pekelně chyběly.

V únoru jsme s Míšou, tenkrát ještě mojí přítelkyní vyrazili do Malajsie, kde jsme strávili tři týdny cestováním. Zážitků jsme měli na rozdávání a náramně jsme si to užili. Cestování je úžasné! Pokud jste někdo nalomení a máte možnost, neváhejte vycestovat kamkoliv a kdykoliv. Jsou to nejlépe investované peníze! Obohatí vás to ve všech směrech. Kdybyste někdo chtěl vidět nějaké naše fotky, jsou ZDE.

Po návratu z cest nám končila smlouva v garsonce na Chodově, kde jsme bydleli na 30m2 se čtyřmi kočkami. Jednou (brzy) si o těchto zážitcích s nimi budete moci přečíst v knize, kterou právě Míša píše. Bude se jmenovat jak jinak, než „Čtyři kočky„.
No a my se museli rozhodnout, kam se přestěhujeme. Jelikož je pro nás typické nechávat věci na poslední chvíli, tak bytů k pronájmu bylo v tu chvíli opravdu málo a za nemalé peníze. My jsme ale dobrodruhové, a tak jsme vymýšleli nějakou alternativu, jak tuhle situaci vyřešit.

Začátkem dubna jsme se přestěhovali na chatu do mini vesničky u Příbrami, s 99 obyvateli. Chtěli jsme jen na jaro / léto, do té doby, než bude zase zima, a pak se uvidí. Miluji tenhle náš život plný zvratů a překvapení, haha.
Bohužel, zima nás tam zastihla ještě i v dubnu, kdy jsme se několikrát probudili zasněženi. Ve sněhu jsme řezali dřevo do kamen abychom se zahřáli a kvůli cestování do Prahy jsme si museli pořídit auto, protože autobus tam jezdí zhruba 1x denně.
Míša dala výpověď z práce a dala se do tvoření, vyrábění, psaní, které se většinou dělo na zahradě, společně se sluníčkem a kočkami, které byly nejšťastnější na světě!
Nakonec jsme tak žili až do září v totálním míru a pohodě. Byla to idylka, povím vám a budu na to dlouho vzpomínat.

Dalším, pro mě nejvýznamnějším milníkem tohoto roku bylo datum 1. 6., kdy jsme se s Míšou vzali! Přesně rok od doby, kdy jsme si dali první pusu. Ano, pro mnohé pouze po roce, ale pokud něco chcete udělat, navíc pokud to cítíte a víte, že jste se tak dlouho hledali, nebylo co řešit! Věděl jsem, že jsme si souzeni hned po prvním společném setkání! 🖤
Svatbu jsme měli na zřícenině Vrškamýk, s těmi nejbližšími. Video ze svatby je TADY.

V červnu jsme s Míšou dokončili naši společnou knížku, ekologicko – etickou pohádku Tenkrát Svět, která vyšla začátkem září a momentálně je vyprodaná. Míša ji psala společně s vílami, které jak tvrdí, to napsali za ni. My jsme společně vymýšleli témata, koncept a konečné znění. O ilustrace se postarala skvělá Dominika Nováková, která se se svými ilustracemi vžila přesně do našich pocitů a udělala z knihy umělecké dílo!

V červenci jsme se vydali do Norska, kde jsme obdivovali krásnou přírodu a chodili po horách. Čím víc cestujeme, tím víc nám to chybí. Fotky ZDE.

Během léta jsme s kamarády založili novou kapelou s příznačným názvem MEOW! (čti mňau), a to, co hrajeme, si budete moci poslechnout již letos na jaře.

Konec léta se blížil a my stále neměli vymyšlené, kam se uchýlíme na zimu. Pronájmy neklesaly, ba naopak, a my tak mezi řečí vtipkovali, že se přestěhujeme do nějakého domečku u Prahy. „Nemusí být velký, ale hlavně aby měl zahrádku a dobrou energii.“ Začali jsme to aktivně řešit a od října v jednom takovém bydlíme, a jsme nejšťastnější! Je to štěstí nebo to tak má být? Jsem za to vše hrozně vděčný!!!

Během léta jsem se začali scházet s klukama z Pipes, protože kapela začala chybět všem. Akorát poté, co se Mike odstěhoval zpět do Ameriky, nám chyběl zpěvák. Sešli jsme se s Travisem, Irem žijícím v Praze a padli jsme si náramně do noty! V září jsme se zavřeli do studia, nahráli čtyři nové songy, a první už lítá na YOUTUBE! Pauza oficiálně končí a v létě se zase potkáme na festivalech!!!

Vytvořili jsme také projekt #Zvířata nejíme, který je určen k osvětě soucitného životního stylu, vyrábíme merch, kterým přispíváme na Statek Radosti, aktivně jsme se účastnili kampaně proti kožešinovým farmám, začali spolupracovat s organizacemi jako Svoboda zvířat, Vegan Fighter či Otevři oči.
Odehráli jsme s Meow! první koncerty, stal jsem se bubeníkem rappera AMCA, zahrál si pár koncertů akusticky s Travisem, atd atd.

Myslím, že to byl dobrý rok, ale stále jen předznamenání toho, co vše se stane v tom příštím 😉 Jdu plánovat a brzy je sem pověsím, budou nemalé, těším se na to!

Přeji vám šťastný vstup do nového roku a pořádně si ho užijte! Není nic úžasnějšího, než se otočit zpět za svým životem a vidět, že žijete!!!

Lukáš

Z cest po Norsku

S mojí ženou Míšou jsme měli výlet do Norska naplánovaný již delší dobu a jelikož ani jeden nejsme příznivci vysokých teplot a vřelého moře, přišlo nám léto k návštěvě takové destinace jako naprosto ideální. Ke svatbě jsme od kamaráda Ondry dostali zpáteční letenky, a tak jsme vyrazili.

Let na letiště Gardermoen v Oslu, kde jsme přistáli, trval necelé dvě hodiny. Zde jsme si půjčili auto, což nebyla nejlevnější záležitost. Norsko je ale země velice bohatá, a proto i drahá. Cena na 7 dní se pohybovala od 10 tis až do třeba 50. Záleželo na tom, jaké auto jste si vybrali. My zvolili tu nejnižší hranici a dostali jsme do opatrovnictví auto Wolksvagen Polo. Hned při vyzvednutí nás ale zamrzelo nelidské chování půjčovny. Auto jsme si měli vyzvednout v 10 hodin ráno a my přišli s předstihem v 9:30, aby se vše v pořádku vyřídilo. Oni nám ale bez upozornění automaticky naúčtovali den navíc kvůli 30 minutám. Všimli jsme si toho až při podepisování smlouvy. Po upozornění to bez problému změnil, takže na těchto praktikách asi firma vydělává. Některé nadnárodní korporace hold dávají přednost zisku před spokojenosti zákazníků.

Vyrazili jsme na cestu směr Stegastein, což byla první plánovaná zastávka našeho výletu. Stegastein je vyhlídková plošina nad obcí Aurland s výhledem na fjord Aurlandsfjorden, který nás očekával.

Norská krajina je úžasná, cesty v perfektním stavu. Ve většině případů jsou cesty kvůli zvěři oplocené, díky tomu jsme za celý týden viděli přejetého jen jednoho ježka. Lidé tu také dodržují rychlost a na běžných silnicích je povoleno 80 km/h. Mají tu mnohem lepší auta než u nás a nepotřebují si honit triko kdo je rychlejší a riskovat tak životy jiných. Kéž by takto přemýšleli i Češi. Nehodu jsme tu neviděli.
A jejich vřelý vztah k životnímu prostředí se projevuje i na silnicích, kdy se tady prohání velká spousta elektro aut značky Tesla.

Na dálnicích zde platí mýtné, ale my jeli celou cestu po okresních silnicích. Jak z důvodu finančního, tak hlavně proto, abychom toho co nejvíce viděli. Bylo se opravdu stále na co dívat. Lesnatou krajinu střídaly jezera, ale i skalnaté hory kde se pásly ovečky. Projeli jsme ohromnou spoustou tunelů. Norsko má také nejdelší tunel světa, který měří 24,5 km.

Cestu nám zpříjemňovalo skvělé norské rádio P13. Kdyby takové bylo u nás, neposlouchal bych nic jiného. Hráli napříč všemi žánry, přes Morcheebu, Clash, Rancid, Blink 182, Jimmy Eat World, Run DMC, Daft Punk, The xx,… Objevil jsem zde spoustu nových, pro mě dosud neznámých kapel.

Zhruba po šesti hodinách jsme dorazili do cílové destinace, vyhlídka Stegastein. Krásné místo s výhledem na fjord, nad romantickou vesničkou Aurland, kde jsme u jezera strávili noc s překrásným výhledem.

Úplná tma zde nastávala až okolo půlnoci a východ slunce byl již po čtvrté hodině ranní, takže jsme si délku dne užili do sytosti. V zimě se to ale otočí, a naopak tady trpí nedostatkem světla.
Hotelem nám po celý výlet bylo naše auto, protože ty ceny tu byly opravdu extrémní. Alespoň na náš rozpočet. Ceny v supermarketech jsou zde podobné těm našim, akorát jsme vše museli násobit třemi. Mnohdy byly ale mnohem vyšší. Třeba kilo ovoce stálo necelou stovku. Benzín stál 42,- Kč/l.

Druhý den ráno mě čekalo ohromné překvapení. Měl jsem narozeniny a kousek od místa, kde jsme měli zaparkováno bylo u jezera posezení, kde jsem měl nachystané dárečky. Krásně tenden začal!

Po snídani jsme vyrazili směrem Odda, odkud se šlape na Trolltungu, neboli Trolí jazyk. Nazývá se tak specificky tvarovaný skalní výčnělek na jihozápadě Norska.
Dorazili jsme do vesničky, odkud jsme si dle cedulí mysleli, že zde začíná výšlap na Trolltungu. Cesta měla tam i zpět trvat 10 – 12h a tak jsme okolo oběda vyrazili. Šli jsme stále do kopce, ale po zpevněné cestě. Žádný ukazatel na místo, kam jsme měli namířeno, a tak jsme z toho byli krapet nesví. Ale ta krajina byla tak krásná!

Stále jsme šlapali a po cestě nám zastavil v autě sympatický Nor, který nám nabídl, že nás sveze na parkoviště, odkud je oficiální začátek trasy. Šli jsme tedy 5 km navíc, bylo dost vedro a my už tak byli unavení, ač nás čekalo ještě 14 km tam a 14 zpět.

Terén byl dost náročný, ale zato různorodý. Chvíli strmé stoupání střídaly rovinky a sešlapy. Celou cestu se šlo v podstatě po kamenitém terénu. Osvěžit se zde dalo z horských potůčků anebo ledovcových jezírek, kde byla lahodná a krásně čistá voda.
Na místo jsme dorazili asi po pěti hodinách a celkem nás to vyčerpalo. Ale to, co jsme viděli, to byla úžasná odměna. Tohle místo obdivuji z cestovatelských fotek již několik let a bylo mým velkým snem se sem jednou podívat. A splnilo se mi to v den mých narozenin a po boku s ženou mého života. Lepší oslavu narozenin jsem si v žádném případě nemohl přát. Udělali jsme si fotku na výčnělku, pod kterým byla hloubka 700 m. Uffff. Zatím zde zemřela pouze jedna turistka a potom, co jsme viděli v jakých pózách se zde někteří fotí, nám to přišlo jako málo.

Cesta zpět ubíhala mnohem rychleji, ale na parkovišti už jsme byli úplně vyčerpaní. Bylo deset večer a my doufali, že někoho stopneme. Podařilo se a hodná norská rodinka nás hodila na naše parkoviště. Ten večer jsme si před usnutím nedokázali dojít ani na záchod, jak nás bolely nohy a dostali jsme snad svalovou horečku.

Další den pršelo, což nám nevadilo, protože jsme se přesouvali směrem na jih. Po cestě jsme zastavovali u vodopádů, jezírek a místních supermarketů. Následující den jsme měli v plánu jít na Preikestolen. Tato skalní „kazatelna“ se dá považovat za symbol Norska a měří 25×25 m. Přespali jsme na parkovišti a ráno vyrazili. Terén byl daleko pohodovější, ale bylo tu přeturistováno, jako na václaváku 😊 Na vrcholku se lidé opět fotí v nebezpečných polohách a stejně jako na Trolltunze tu zahynul jeden turista.

Večer jsme zaparkovali u jezera a ráno si dali k snídani čerstvé borůvky z lesa. Po snídani jsme vyrazili na cestu směr Sola, kde jsme chtěli strávit teplý a slunečný den na pláži u moře. Bylo krásně čisté, ale ledové. Ovšem otužilí místňáci se zde bez problémů koupali. Nás tyhle radovánky moc dlouho nebaví, a tak jsme po pár hodinách vyrazili opět na cestu.

Dny se krátily a jedním z dalších hlavních cílů naší cesty byl Kjeragbolten.
Údajně se řadí k z nejriskantnějším místům světa. Cesta sem byla náročná, velkou část cesty jsme se museli přidržovat řetězů, ale nebyla tak dlouhá. Zvládli jsme to i v teplákách a ošoupaných vanskách. Místo to bylo krásné, překrásné, boží, ale na fotku na kameni jsme si netroufli. Kvůli fotce na něj musíte skočit z jiného kamene a pod vámi je hloubka 984 m. Jen při té představě mi bylo těžko. Měl jsem vnitřní hlasy, které mi říkaly, že pokud tam půjdu, spadnu. A tak jsme si udělali fotky bez nás. Jinak je zde velice populární base jumping a hodně těchto sportovců, stejně jako horolezců zde přišli o život.

Výlet se nám pomalu krátil a na tuhle krásnou zemi budeme ještě dlouho vzpomínat. Jsem hrozně vděčný, že jsem mohl vidět další krásnou část naší Země, jednu z nejhezčích. Za týden jsme ujeli přes 1600 km a viděli jsme vše, co jsme chtěli. Stálo to zato!

Více fotek ZDE